Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu

Kapitola III

Dohoda - Metoda Harrisovy práce - Jak starší otec rodiny věší obraz - Jiřího rozumná poznámka - Rozkoš koupat se za časného rána - Co dělat v případě převrhnutí.

Příštího večera jsme se tedy znovu sešli, abychom věci projednali a sestavili plán.

"Nejdříve musíme rozhodnout, co vezmeme s sebou. Ty, Jerome, vezmi kousek papíru a piš, a ty, Jiří, vezmi ceník potravin, a někdo mi dá kousek tužky a já udělám seznam."

Takový je Harris - velice ochotný převzít kdejaké břemeno a vložit je na bedra jiného.

Vždycky mi připomíná mého chudáka strýce Podgera. Nikdy v životě jste neviděli takový zmatek v domě, jako když můj strýc Podger něco dělal. Od rámaře přijde obraz, stojí v jídelně a čeká, až ho pověsí. Teta Podgerová se zeptá, co se s ním má udělat, a strýc Podger řekne:

"Klidně to nech na mně. Ať sis tím nikdo neláme hlavu. Všechno udělám sám."

Pak svlékne kabát a začne. Služku pošle koupit za šest pencí hřebíků a za ní jednoho z chlapců, aby jí řekl, jak ty hřebíky mají být dlouhé. Od té chvíle postupně zaměstná celý dům.

,Přines mi kladívko, Wille," křičí, "a ty, Tome, mi přineseš pravítko. Taky štafle budu potřebovat a bylo by dobře, kdybych tu taky měl kuchyňskou židli. Ty, Jime, zaskoč k panu Gogglesovi a řekni mu: Tatínek se dává poroučet a doufá, že vás noha už tak nebolí, a jestli byste mu nepůjčil vodováhu. A ty, Marie, ne abys odešla, protože budu potřebovat někoho, kdo by mi posvítil; a až se služka vrátí, bude muset jít ještě pro kousek šňůry, a Tome! Kde je Tom? - Tome, ty pojď sem, budu tě potřebovat, podáš mi obraz.

Potom zvedne obraz, upustí ho, obraz vypadne z rámu, strýc se snaží zachránit sklo a pořeže se. Začne běhat kolem pokoje a hledá kapesník; kapesník nenajde, protože je v kapse kabátu, který svlékl, a neví, kam kabát dal, a celý dům musí přestat hledat nástroje a začít hledat kabát. Strýc přitom poskakuje kolem a všem se plete do cesty.

"Copak nikdo v celém domě neví, kde mám kabát? V životě jsem něco takového nevidět - namouduši, že ne. Je vás šest a nemůžete najít kabát, který jsem svlékl před pěti minutami! Namouduši, ze všech -

Vstane a zjistí, že na kabátě seděl, a řekne:

"Můžete toho nechat. Už jsem si ho našel sám. Od vás chtít, abyste něco našli, to je jako poslat kočku něco hledat."

Půl hodiny mu obvazují prst. Potom seženou nové sklo, nářadí, štafle a židli, přinesou svíčku, strýc se dá znovu do toho a celá rodina včetně služky a posluhovačky stojí v polokruhu připravena pomáhat. Dva mu drží židli, třetí mu pomáhá na ni vylézt a přidržuje ho, čtvrtý mu podává hřebík a pátý kladivo, strýc vezme hřebík a upustí ho.

"Tak!" řekne uraženě, "hřebík je pryč."

Všichni se musíme vrhnout na kolena a lézt po nich, zatímco on stojí na židli, bručí a přeje si vědět, jestli ho tam nechají celý večer. Hřebík se konečně najde, ale mezitím strýc ztratil kladivo.

"Kde je kladivo? Kam jsem je dal? Dobré nebe! Je vás sedm, čumíte na mě a nevíte, kam jsem dal kladivo!"

Najdeme mu kladivo, načež on nemůže najít znaménko, které si udělal na stěně, aby věděl, kam má zatlouci hřebík, a my všichni musíme vylézt k němu na židli a snažit se znaménko najít. Každý z nás je objeví na jiném místě, on nám všem jednomu po druhém vynadá hlupáků a poručí, abychom slezli dolů. Vezme pravítko, měří znovu a zjistí, že vzdálenost od rohu musí měřit polovinu z třiceti jednoho a tří osmin coulu, pokouší se to vypočítat z hlavy a vzteká se.

A my všichni se snažíme vypočítat to z hlavy, každému vyjde něco jiného a posmíváme se jeden druhému. Ve všeobecné hádce zapomeneme původní číslici a strýc Podger musí měřit znovu.

Tentokrát použije kousku provázku a v kritickém okamžiku, kdy se ten starý blázen naklání nad židlí v úhlu čtyřiceti pěti stupňů a snaží se dosáhnout bodu o tři couly dál, než kam dosáhnout může, provázek mu vyklouzne a strýc se svalí na piano. Prudkým úderem hlavy a těla na všechny klávesy najednou vznikne opravdu krásný hudební efekt.

Teta Marie prohlásí, že nedovolí dětem, aby tu stály a poslouchaly takové řeči.

Strýc Podger si konečně znovu naznačí správné místo, levou rukou na něm přidrží hrot hřebíku a do pravé ruky vezme kladivo. Prvním úderem si rozdrtí palec, zavyje a upustí kladivo na něčí prsty u nohy.

Teta Marie mírně poznamená, že doufá, že až bude strýc Podger chtít příště zatlouci do stěny hřebík, oznámí jí to včas, aby mohla na týden odejít k matce, než bude hotov.

"Ach vy ženy, vy naděláte křiku pro každou maličkost," odpoví strýc Podger vzpamatovávaje se. "Vždyť já takové drobné práce dělám rád."

Pak se pokusí znovu a při druhém úderu proletí hřebík hladce zdi a půl kladiva za ním a strýc Podger je vržen na stěnu silou, která málem stačí, aby si rozplácl nos.

Potom znovu musíme hledat pravítko a provázek, strýc udělá novou díru a asi o půlnoci obraz visí - velmi nakřivo a nejistě a stěna na několik loktů kolem vypadá, jako by byla uhlazena pohrabáčem, a všichni jsou k smrti znaveni a zničeni - kromě strýce Podgera.

"Tak, to bychom měli; ` řekne. Sestoupí těžce ze židle přímo posluhovačce na kuři oko a se zřejmou pýchou přehlíží spoušť, kterou nadělal. "Někdo by si na takovou maličkost zjednal člověka."

Až Harris zestárne, bude zrovna takový, vím to a také jsem mu to řekl. Řekl jsem, že nemohu dovolit, aby si nabral tolik práce. Prohlásil jsem:

"Ne; ty vezmeš papír, tužku a ceník, Jiří bude zapisovat a to ostatní udělám já."

První seznam, který jsme pořídili, jsme museli zahodit. Bylo zřejmé, že horním tokem Temže by neproplula loď tak velká, aby byla s to pobrat věci, které jsme pojali do seznamu jako nepostradatelné. Seznam jsme tedy roztrhali a podívali jsme se jeden na druhého.

Povídá Jiří:

"Víte, vzali jsme to za nepravý konec. Nesmíme myslet na věci, které by se nám hodily, nýbrž jenom na to, bez čeho se neobejdeme."

Jiří je někdy opravdu docela rozumný. Byli byste překvapeni. Tomuhle říkám prostě moudrost, nejen pokud se týče našeho případu, ale i pokud jde o naši cestu po řece života vůbec. Kolik lidí si na této cestě naloží loď tak, že je v nebezpečí, že se potopí i s nákladem pošetilých věci, bez nichž by podle jejich míněni cesta nebyla příjemná a pohodlná, které však ve skutečnosti jsou jen zbytečnou přítěží!

Jak dovedou přeplnit ubohou malou lodičku až po vrchol stěžně krásnými obleky a velkými domy, zbytečným služebnictvem a zástupem okázalých přátel, pro něž nemají cenu ani dvou pencí a kteří pro ně samé nemají cenu ani tří půlpencí; nákladným zábavami, které nikoho netěší, formalitami a módou, nároky a pýchou a ach - přítěži ze všech nejtěžší a nejnesmyslnější! - strachem, co si pomysií soused; přepychem, který jenom přesycuje rozkošemi, které nudí, falešným předstíráním, jež se podobá železné koruně, kterou za dávných dob nasazovali zločincům a pod ní: ztýraná hlava, která ji nosí, krvácí a umdlévá.

Je to přítěž, člověče - nic než přítěž! Hod ji přes palubu. Zatěžuje loď, že u vesel div neomdlíš. Činí její ovládání obtížným a nebezpečným a ani na okamžik nejsi prost úzkosti a starostí. Nezbývá ti ani chvilka, aby ses v klidu zasnil, nemáš kdy pozorovat průsvitné stíny, jak lehce těkají nad mělčinami, ani třpytiví sluneční paprsky, ani velké stromy na břehu, shlížející na svůj vlastni obraz. Ani lesy nevidíš, zelené a zlaté, ani lilie, bílé žluté, ani vinici se rákosí, ani ostřící, ani vstavače, anl modré pomněnky.

Odhod přítěž, člověče! Ať je lehká loď tvého života, naložená jen tím, co potřebuješ - útulným domovem a prostými radostmi jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho jména, někým, koho bys miloval a kdo by miloval tebe, kočkou, psem, jednou nebo dvěma dýmkami, dostatkem jídla a oděvu a o něco víc než dostatečnou zásobou něčeho, čeho by ses napil, poněvadž žízeň je věc nebezpečná.

Uvidíš, že potom ovládneš lod lehčeji, nepřevrhne se tak snadno, a když se převrhne, tolik na tom nesejde, solidní zboží snese vodu, Budeš mít čas na přemýšlení i na práci. Budeš mít čas opájet se slunečním paprskem života - čas naslouchat eolské hudbě, kterou boží vítr vyluzuje ze strun lidských srdcí kolem nás.

Prosím za prominuti. Úplně jsem zapomněl.

Nuže, pověřili jsme sestavením seznamu Jiřího a on začal. "Nevezmeme s sebou stan," navrhoval Jiří. "Budeme mít krytý člun. Je to jednodušší a pohodlnější."

Návrh se zdál být dobrý a my jsme jej přijali. Nevím, jestli jste někdy viděli to, o čem je řeč. Překlenete člun železnými obručemi, přes ně natáhnete obrovskou plachtu a kolem dokola, od přídě k zádi, ji připevníte. Člun se změní v jakýsi domek, krásně útulný, jen trochu dusný. Všechno má svou stinnou stránku, jak to vyjádřil muž, jemuž zemřela tchyně a na kterého přišli, aby zaplatil pohřeb.

Jiří řekl, že v tomto případě musíme vzít s sebou pro každého jednu přikrývku, svítilnu, kousek mýdla, kartáč a hřeben (společný), kartáček na zuby (každý svůj), umývadlo, zubní prášek, holicí náčiní (zní to jako francouzská úloha, viďte) a dvě velké osušky. Všiml jsem si, že lidé, když jedou někam k vodě, dělají gigantické přípravy na koupáni, ale když tam jsou, mnoho se nekoupou. Stejně je tomu, když jedete k moři. Já si vždycky umíním - když o tom uvažuji v Londýně - že každý den ráno časně vstanu a půjdu se před snídani vykoupat, a zbožně si zabalím plavky a osušku. Mám zálibu v červených plavkách. Jdou mi k pleti. Ale když přijedu k moři, mám jaksi pocit, že po té ranní koupeli netoužím tolik jako v Londýně.

Naopak, spíš mám chuť zůstat v posteli do poslední chvíle a potom sejít k snídani. Jednou nebo dvakrát zvítězila ctnost, vstal jsem v šest, napolo jsem se oblékl, vzal plavky a osušku a omrzele vyškobrtal ven. Potěšení jsem však z toho neměl žádné. Zdálo se, že když se jdu ráno koupat, mají pro mne připravený zvlášť řezavý východní vítr; seberou všechny špičaté kameny a položí je navrch, nabrousí skaliska a pokryjí jejich hrany tenkou vrstvou písku, abych je neviděl, a vezmou moře a postrčí je o dvě mile dál, takže se celý schoulený a roztřesený zimou musím brodit vodou hlubokou šest coulů. A když dorazím k moři, je rozbouřené a chová se celkem urážlivě.

Popadne mě obrovská vlna a vši silou mě srazí do sedící polohy na skalisko, které tam bylo schválně pro mne dopraveno. A dříve než vykřiknu "Ouvej!" a zjistím, o kterou část těla jsem přišel, vlna se vrátí a odnese mě doprostřed oceánu. Zoufale se snažím dosáhnout břehu, uvažuji, jestli se mi ještě kdy podaří spatřit domov a přátele, a lituji, že jako chlapec jsem nebyl hodnější ke své sestřičce. Právě když se vzdávám veškeré naděje, vlna ustoupí a nechá mě na písku roztaženého jako mořskou hvězdici. Vstanu, ohlédnu se a vidím, že jsem plaval, zápase o život, v hloubce dvou stop. Přebrodím se na břeh, obléknu se a plazím se domů, kde musím předstírat, že se mi to líbilo.

V této chvíli jsme mluvili tak, jako bychom si chtěli každého rána pořádně zaplavat. Jiří řekl, že je to úžasně příjemné, probudit se za svěžího jitra v člunu a ponořit se do průzračné řeky. Harris tvrdil, že nejlepší způsob, jak povzbudit chuť k jídlu, je zaplavat si před snídaní. Jemu prý to vždycky dodá chuť k jídlu. Jiří podotkl, že kdyby to mělo mít za následek, že Harris toho sní víc než obyčejně, musel by protestovat proti tomu, aby se Harris vůbec koupal. Bude to prý i tak dost těžká práce táhnout proti proudu dostatečné množství jídla pro Harrise.

Já jsem však Jiřího přesvědčoval, že bude daleko příjemnější mít na člunu Harrise čistého a svěžího, i když bychom s sebou museli vzít o několik metráků potravin víc. Uznal mé stanovisko a protest proti Harrisovu koupáni odvolal.

Nakonec jsme se dohodli, že vezmeme tři osušky, aby jeden nemusel na druhého čekat.

Pokud jde o oděv, Jiří prohlásil, že dva flanelové obleky stačí, protože až se ušpiní, můžeme si je sami v řece vyprat. Zeptali jsme se ho, jestli se už někdy pokusil vyprat flanelový oblek v řece, a on odpověděl, to tedy že ne, ale že zná několik lidí, kteří to udělali, a že to bylo docela snadné. Harris a já jsme mu hloupě uvěřili a mysleli jsme si, že ví, co mluví, a že tři slušní mladí muži, bez postavení a vlivu, kteří nemají žádné zkušenosti v praní, by kouskem mýdla opravdu mohli vyprat vlastní košile a kalhoty v řece Temží.

V příštích dnech, kdy už bylo příliš pozdě, jsme měli poznat, že Jiří je bídný podvodník, který zřejmě neměl o věci ani ponětí, Kdybyste byli viděli ty obleky potom - ale jak stojí v krvácích za šilink, nepředbíhejme událostem.

Jiří naléhal, abychom si vzali s sebou jednu rezervní soupravu prádla a hodně ponožek pro případ, že bychom se převrhli a potřebovali se převléci. Také hodně kapesníků abychom vzali s sebou, poněvadž těmi se dá leccos utřít, a pár kožených bot, jakož i nepromokavé holinky, které budeme potřebovat, jestli se převrhneme.

Obsah | Kapitola IV >